*Jak si včera slíbil, rozhodl se ode dneška chodit běhat. Natáhl si na sebe světle modré tepláky a k tomu, jak jinak, než mikinu s kapucí, nemohl sehnat žádnou světle modrou, tak si půjčil od sestry, ne že by to bylo zvenku poznat, ale vevnitř nacházel věci, které by radši nikdy nenašel. Vzal si batůžek, do kterého se rozhodl dát svačinu.Gumoví medvídci, dvě tabulky čokolády a krabice čokoládových sušenek. Taky dneska ráno v jednom pořadu viděl, jak běhají s flaškou v ruce a vypadalo to strašně cool, tak si ještě hodil do tašky cola colu a mohl vyrazit. Venku si ještě vzpomněl, že by se mu hodila nějaká deka, nebo něco na co by si pak mohl sednout, a tak si ji k tomu přibalil. Rozhodl se, že musí jít běhat do parku, protože to k tomu prostě patří. Nasedl do autobusu a dojel jednu zastávku k parku. No co, přece se nevyčerpá ještě než začne běhat. Připravil se a rozběhl se, bylo to lehčí než čekal, a pak že je běhání namáhavý. Jenže po sto metrech, když doběhl ke kašně, už nemohl, a tak se rozhodl, že si dá pauzu. Sedl si na okraj kašny a vytáhl sušenky, které skoro celé spořádal, potom se zvedl, že poběží dál a zahlédl jednu známou osobu, kterou už nikdy nechtěl potkat, na lavičce. Otočil se a doufající, že ho nezahlédl se urychleně vydal pryč z parku. Běhání se odkládá na neurčito.*

*Brzo po obědě se tady objeví s přáním chvilku vypadnout z docela rušného města, jelikož mu hluk nedovoloval normálně myslet. Na sobě má černou košili s rukávy vyhrnutými k loktům, upnuté džíny stejné barvy a tenisky šedivé. Původní barva sice byla bílá, ale taky je má už dlouho a zkrátka, nejde mít bílé boty věčně, pokud je každej den nedrhnete kartáčem. Ruce má zabořené hluboko v kapsách a s každým krokem odkopne kamínek, který se mu náhodou připlete do cesty. Zlá nálada, ze včerejšího nevydařeného pokusu, donutit toho prcka sníst rybu, ho sice úplně neopustila, ale už je na tom líp, než předtím. Pro Haruovo dobro ho už nechce zrasovat pohrabáčem a pak jeho mrtvolu nacpat do skartovačky a nakonec tím, co zbude nakrmit kachny v nedalekým rybníčku. Hm, tahle myšlenka se mu zalíbila. Usměje se pro sebe a dojde k lavičce, ze které je krásně vidět do všech koutů parku, na kterou se hodí, opře se a nohy natáhne dopředu, kde je v kotnících překříží. Pozoruje fontánku, která sídlí přímo před ním a v hlavě se mu tvoří další stovky, nebo možná tisíce různých nehod, které by se Haruovi mohli stát. Samozřejmě naprosto náhodou.*

Pfrrr. *Dotčeně si odfrnkne a protočí oči.* Já ty holky snad plaším. *A v duchu si musí připomenout, že si za to mnohdy může sám. Zavtí hlavou a ještě chvíli sedí a pohrává si s myšlenkou, že by zašel do nějaké putiky. Nakonec se akorát zvedne, a zamíří kamsi do nočního města... kde jeho kroky skončí, to jest záhadou.*

Zasměje se."Třeba pusy 2?"zasměje se a potom seskočí z lavičky."Budeš na to mít dost času, protože už musím jít zpátky.Tak možná zítra."usměju se a zmizím za stromem.

*Pusa ho trochu překvapí, ale ne že by mu to nepolichotilo. Položí si dlaň na pusu a posléze spráskne ruce.* Ach nebesa, čím jsem si to vysloužil. *Uchechtne se a zavrtí hlavou.* No a... *Protáhne dlouze a pak se na ní opět zahledí.* Co dostanou, když... *Opět protahuje a protahuje, až nakonec ze sebe vysouká.* ...ti složím báseň?

"Dík za lichotku."zakření se a vlepí mu lehkou pusu s následným směvem."Tu máš odměnu."řekne a zakření se.

*Když ho pobídne, tak mu dojde, že by měl objasnit důvod svého zírání.* Připomínáš mi učitelku ze základky... Téda, jako ona neměla červený oči, ale vždycky jsem říkal, že takový upírce jako je ona už chybí jen ty očiska. Ale ty nejsi tak děsivá. Vlastně seš spíš taková roztomilá. *Nevinně se zazubí, umí to jako každý kluk. Potom sklopí zrak k zemi a jen tak neurčitě bubnuje prsty do lavičky, potom zase chňapne lízátko a úpěnlivě ho zkoumá ve svitu měsíce.*

Když se na ni Zentaró dívá usměje se a trochu se začervená.Potom se posune k němu."Nó?"usměje se.

To není důležité. *S úsměvem odpoví. Přijde mu, že jí trochu zanedbává, na to že í sem vytáhl, tak na ní stočí pohled. Nenapadá ho, co by říkal, takže se jen pousměje a kouká jí do očí. Tedy, abysme byli upřímní, sem tam těkne někam jinam, jak už to má v povaze, ale očí kontakt se snaží statečně udržovat.*

"Nad čím tak přemýšlíš?Už nějakou dobu máš takový zvláštní výraz."řekne a poposune se o kousek blíž k němu.Zároveň se i usměje.