Dvůr

*Všimla si, že ta malá hnědovlasá holčička spadla a začala brečet. Rychle k ní přiskočila dívka oblečená v gotickém stylu. Nemohla si pomoct, ale rozešla se k nim*A-ahoj. Je v pořádku? Viděla jsem jí jak spadla. Myslím že mám v tašce pár náplastí.*řekla krátce a ukázala směrem, kde její školní taška ležela. Naklonila se blíž k holčičce, aby prohlédla její zranění. Je jasné, že to nebylo nic vážného, ale to takové malé dítě neví.*

*Kiku se musela znovu rozesmát ale pak spadla a odřela si dlaně. Natáhla a začala brečet.*No ták, Kiku..*přiskočila k ní Kaya*Nic se neděje..

*Po chvíli se přistihla, že je s úsměvem pořád pozoruje. Nejradši by klidně někoho z nich oslovila, ale seznamování jí nikdy moc nešlo- nikdy nevěděla co říkat. Navíc jí to přišlo trochu trapné, jen tak k někomu přijít. Poposedla si a zase pohled zabodla do země.*

*Kumi teda poslechla Kiku a posadila jí na hupačku.*Víc, víc!*musela se rozesmát, kdož to Kiku řekla. Kiku se rozesmála, když se rozhoupala a málem se i přetočila*Juchů!*dvojčata seděla na houpačce a potichu se dohadovala. Kaya si sedla na pískoviště a sledovala Kiku. Hiroyuka se mezitím opřel o nedalekou zeď*

*Neví proč, ale musela na ně znovu pohlédnout. Ani o tom nevěděla, ale usmála se. Když si všimla menší holčičky, určitě museli být všichni sourozenci. Připadala si sama, když se ně dívala. Oni asi nejsou nikdy sami.*

*jako první si jí všimnul Hiroyuki. Daichi se na telefon usmál a pak zavolal za Kayou.*Heleď, Kay, sejdem se doma, ju?*mávnul jí a zmizel. Kaya se usmála a pohladila jejího psa Hachiho. Kumi se mezitím věnovala Kiku, která se dožadovala koupačky./*

// Houpačky :-D

//Omlouvám se za ten druhej stejnej příspěvek, touhle dobou mi nějak blbne noťas :D

*Zaslechla nějaké hlasy a tak krátce vzhlédla. Spatřila skupinku dětí, nevěděla, zda kamarádi, či sourozenci. Chvíli je pozorovala, ale pak pohled opět sklopil k zemi. Jemným odstrčením nohama se trochu rozhoupala. Pohlédla na její tašku válející se vedle ní. Bude trochu zaprášená, ale to jí bylo docela jedno.*

*Zaslechla nějaké hlasy a tak krátce vzhlédla. Spatřila skupinku dětí, nevěděla, zda kamarádi, či sourozenci. Chvíli je pozorovala, ale pak pohled opět sklopil k zemi. Jemným odstrčením nohama se trochu rozhoupala. Pohlédla na její tašku válející se vedle ní. Bude trochu zaprášená, ale to jí bylo docela jedno.*