Jídelna

T-Ty arogantní bastarde! *zase cítí, jak mu hoří tváře, chytne se za pusu a potlačí chuť po něm dneska už vážně něco hodit. Už potřetí, on si vážně nemůže dát pokoj a to si na chvíli myslel, že umí být i normální. Chovat se jako člověk, ne on je prostě vychytralá kočka, co si myslí, že jí patří svět. Tohle mu ale jen tak neprojde. On si pořídí psa. Právě na to přišel. Muhaha jen počkej, Kentaro.* Pff ... Neřeknu. *zakření se, konečně se přestal zlobit, ale má takovou chuť mu to nějak vrátit, jenže neví jak. Nakonec se zvedne a přejde k němu, svou tvář přiblíží pár centimetrů od té jeho, jako by ho chtěl políbit, ale nakonec ho jenom cvrnkne do čela a rozesměje se.* Měj se, Ken-chan, uvidíme se jindy. *ještě se otočí, aby na něj vyplázl jazyk, a pak se smíchem opustí jídelnu. Vlastně mu ani nedal žádnou odpověď, ale on sám neví, co chce ani, co to znamená být zamilovaný. Ty city, co k němu cítí, zda to znamená láska nebo ne, na to bude muset přijít časem.*

*Klidně Harua pozoruje. Nad zmínkou o rybě na alkoholu se musí pousmát.* Já vím co říkám moc dobře, *řekne a na tváři se mu objeví zlomyslný úsměv. Dneska si vážnosti užil až dost, na měsíce dopředu. Nad jednou později položenou otázkou se zapřemýšlí a pak se znovu zlomyslně usměje. Nebude vadit, když teď Harua "trochu postraší". Vyskočí ze židle a pak si sedne na židli vedle prcka.* Že bych tohle, *zvedne Haruovu hlavu ze stolu, pravou rukou mu drží bradu, aby se nemohl otočit a znovu ho dlouze políbí. Když se odtáhne, dokončí větu.* mohl dělat častěji? *Zeptá se s úsměvem, pustí Harua a znovu se vrátí na své předchozí místo, kde zaujme stejnou polohu, jako předtím.* Nikdy jsi nebyl zamilovaný? *Zeptá se a nakloní hlavu na stranu.* A ten přívěsek si můžeš nechat... teoreticky. Pokud nebudeš chtít na dnešek zapomenout, *řekne a začne si hrát s tkaničkou od kapuce mikiny.*

Eh? *málem se převrátí i s židlí dozadu. Tohle je na něj moc, teď už vážně ničemu nerozumí. Dneska už má těch jeho vtipů dost.* Podívej, Ken-chan, ty už ani nevíš, co říkáš... možná tu rybu smažili na alkoholu. *zamyslí se zda je to možný, ale pravděpodobně ne, možná ale vypil něco po cestě do jídelny, nebo ještě předtím. To by dávalo smysl. Jenže čím víc nad tím přemýšlí, tak by dávaly některý věci smysl, ale taky je možný, že si z něho dělá srandu.* Áááá, ty mi to vůbec neulehčuješ. *praští hlavou o stůl a zůstane takhle ležet. Rozhodne se to zkusit z jiného konce, protože vůbec netuší, co by měl dělat.* Dejme tomu, že by to, co říkáš nebyl vtip, ale pravda... *znovu začne přemýšlet nahlas. Začíná být vážně nervózní, takže si musí dávat pozor, co řekne, aby to neznělo divně. Pod stolem si začne lámat prsty, protože ho to uklidňuje.* ... A kdybych tě měl taky rád ... stejně by to bylo divný ... co by to pro nás znamenalo? *zeptá se tiše, teď se začne určitě Kentaro smát, že mluví nesmysli, a že si z něho dělal jenom srandu, tohle je vážně úžasnej den.*

*Krátce přikývne.* Proto, protože chceš na dnešek zapomenout, takže by dávalo smysl, kdybys zapomněl i na ten přívěsek. *Řekne tónem, který dává jasně najevo, že tak to má doopravdy být. Alespoň podle něho. Zvedne levou ruku k té pravé, proplete si prsty o které si pak opře bradu.* Nedává to snad smysl? *Zeptá se, zatímco nespouští zrak z zjevně nervózního Harua. Když se ho skrček začne vyptávat, chvilku mlčí. Teda ne chvilku. Pěkných pár minut. Přemýšlí, jestli má říct pravdu, nebo milosrdnou lež. Ale když už se Haru obtěžoval s tím se ho na něco zeptat, tak by měl asi odpovídat pravdivě.* Pochopíš když ti řeknu, *začne nejdřív a pak se obezřetně rozhlédne. Kromě nich tu už nikdo není a pochybuje, že by se někdo schválně ukrýval na dveřmi, aby mohl poslouchat rozhovor dvou cvoků. Nějak se mu tak druhá část věty nechce říct. Schválně si tipne Haruovu reakci. Předtím se spletl, ale teď už bude mít víc štěstí, vlastně smůly, pokud bude jeho tušení pravdivé. Ale s tím se on srovná...časem. Alespoň si to myslel. Přesune pohled zpět na Harua.* že jsem se do tebe zamiloval?

Přívěšek? *instinktivně si sáhne na krk, ale uvědomí si, že ho má stále Chihiru. Navíc, proč ho chce zpátky to nedávalo smysl. Co on vlastně chce? Posadí se na proti němu a začne si rukama mnout spánky, jak se usilovně snaží všechno poskládat dohromady, ale bohužel bezúspěšně. V tomhle obdivuje svou sestru, ta se neptá, ale prostě koná.* Proč ho chceš zpátky, je můj. *on mu ho vracet nebude, potom všem čím si prošel, teď už tuplem nechápe, jestli je Kentaro naštvanej nebo ne. To odešel kvůli tomu, že mu řekl, ať se nepřibližuje, normálně by prostě udělal úplný opak.* Já to nechápu, Ken-chan, vůbec nevím, co si myslíš. *přinutí se zvednout svůj pohled k tomu Kentarovo.* Říkáš, že nejsi naštvanej a snažíš se mi vyhovět, ale od kdy se mi snažíš vyhovět a navíc si ze mě pořád děláš srandu ... prostě tě nechápu. *rozhodne se mu říct všechno, co má na srdci, protože už má dost těch nevyřčených otázek, co se pořád kupí a kupí.*

*Když se Maro zvedne a odejde nezbude mu nic jiného než se věnovat tomu, co dělal dosud. Tudíž, hádat se sám se sebou ve své hlavě nad blbostma, který každý člověk bere jako samozřejmost. Opře se rukama o stolek a zvedne se. Podívá se po jídelně, kdo všechno tu zbyla všimne se, že je ta malá blondýnka opustila. Takže tu zbyl jen Haru a jeho brácha, který momentálně seděl u jednoho ze stolků u okna a vůbec se netvářil příjemně. Kioshi se od obou otočí a krátce zvedne ruku na pozdrav. Sice neví, jestli ho někdo zaznamenal, ale to je mu jedno. Opustí jídelnu svým přirozeným šoupákem. Jak už předtím zmínil, Kentaro se netvářil vůbec nadšeně. Koukal z okna na školní hřiště. Konkrétně na ten strom. Hlavu si podepřel rukou a zamyšleně, ale zároveň zcela bezcílně tam zíral s výrazem, jako by každou chvíli měl jít na popravu. Otočí hlavu k Haruovi, když na něj promluví, stále s výrazem "Co jsem proboha udělal tak špatného", ten se ale brzo změní na neutrál.* Nenaštval, jen jsem ti vyhověl. *Řekne prostě a opře se o opěrku židle.* Neříkal jsi snad sám, že se k tobě nemám přibližovat? *Zvedne obočí a znovu si podepře hlavu.* Pokud ale chceš na všechno zapomenout, budu chtít zpátky ten přívěsek. *Usměje se, ale ne podlým, nebo výsměšným úsměvem, jak mívá ve zvyku.*

*Sleduje, jak si Kentaro sedá někam dozadu v jídelně. Jídelna se stihla vyprázdnit, takže tu jsou už jenom čtyři trapáci, ale co. Vlastně by měl být rád, že šel pryč, už ho nikdo nebude mást, ale proč se cítí tak deprimovaně?* To není můj problém. *řekne si pro sebe a zvedne se, že už půjde, ale těsně u východu se otočí a nedá mu to a dojde ke stolu, kam odešel Kentaro.* Co to má být? To ses jako naštval? *sjede ho pohledem, že by řekl něco zlého? Ne on nic špatného neřekl. Prostě odejdi a budeš mít klid, Haru. Zase ten hrozný hlas, ten taky neví, co chce.* Ken-chan? Přece se neurazíš, prostě zapomeneme na všechno, co se dneska stalo a budeme zase přátelé, ano? *do jeho hlasu se trošku vkradlo zoufalství, protože ho začal mít docela rád a nechce, aby je rozdělilo pár blbých vtipů. Haru, ty sám nevíš, co chceš.*

*začnou se mu dělat mžitky před očima a tak se s omluvným úsměvem zvedne a zmizí*

Dobře, už se k tobě nadále přibližovat nebudu. Jak si přeješ. *Pokrčí rameny a zvedne se. Pak popadne tác a odnese ho tak, kde se prostě maj odnášet tácy. Pak se sice vrátí ke stolu a k nějakému na druhé straně jídelny, která už se mezitím docela vyprázdnila. Kioshi se jinak dál nepokouší o rozhovor.*

Ujde to..*pokrčí rameny. Po chvíli si povzdychne a rozhlédne se*