Obchodní centrum

Asi těžko, když si mi teď sám řek, že jsi Haru. *Ušklíbne se a pomalu se narovná. Kioshiho bráška? Copak je ten kluk úplně tupej? Zeptá se sám sebe a překvapeně se na blonďáka podívá.* Děláš si ze mě srandu, nebo co? *Zeptá se už normálním, ale stále podrážděným hlasem. Založí si ruce na hrudníku a pozoruje kluka, jako by byl právě přistálý ufon z planety mimo mléčnou dráhu. Co s ním je? Ptá se sám sebe v duchu. Stejně jako jeho mladší bratr má jako zlozvyk mluvení sám se sebou v hlavě. No takhle by to znělo, jako že to dělá každý normální člověk, ale opravdu se každý sám se sebou hádá? Pohledem od klukovy hlavy sjede ke stolku, na němž stále leží pár talířků s dorty.* Prostě se ke Kioshimu nepřibližuj, jasný? *Zeptá se a odsekává slova, jako by mluvil s dítětem, za které vlastně tohoto kluka považoval. Pak se otočí k odchodu.*

*Málem dostal infarkt, když na něj někdo zničeho nic promluvil. No promluvil, spíš podrážděně vyjel. Vstřebal slova, co na něj vychrlil a pomalu otočil hlavu na majitele hlasu. Stál tam bílovlasej kluk a jako vždy, když viděl něco podobného ho zaujaly kočičí uši. Vůbec nechápal, kdo to je, proč na něj řve a ještě k tomu, o jakém bratrovi to mluví.* Jo jsem ... ale nespletl jsi si mě s někým? *naklonil hlavu na stranu, jak se snažil si jeho tvář někam zařadit, ale bezúspěšně, až když mu pohled spočinul opět na uších, pak ho napadla jedna věc, která dávala smysl a všechno to celkově do sebe zapadalo. *Jasně! Ty budeš Kioshiho bráška, těší mě. *zářivě se usmál a úplně zapomněl, že ten kluk nepřišel v moc dobré náladě a dokonce mu vyhrožoval.* Nedáš si dort? *nabídl mu, protože mu ještě pár kousků zbylo a ukázal na volnou židli naproti.

*Už několik dní měl zkaženou náladu z toho, jak mu Kioshi řekl, co se dělo na pláži. Vlastně se nic nedělo, ale to mu jako výmluva nestačilo, takže se rozhodl, že sotva toho Harua uvidí, rozbije mu nos a on hned přestane otravovat. Namířil si to do obchodního domu, jelikož se mu nechtělo stát dvoukilometrovou frontu v nějakým malým obchůdku, narvaným lidma až k prasknutí. Rozhodl se hned jít do obchodu a co nejdřív vypadnout, ale jeho pozornost upoutalo cosi žlutého, sedícího u stolku cukrárny a cpající se ovocnými dorty. Že by měl až takové štěstí? Nechtělo se mu věřit, že tímhle malým výletem zabije dvě mouchy jednou ranou. Nadusal si to k blonďákovi a rukama se zapřel o jeho stůl.* Ty seš Haru, že jo? Radim ti, drž se od mího bráchy dál, nebo se ti něco stane. *Zavrčí.*

*Byl to jeden z těch jeho akčních energií nabitých dní. I když to byly skoro všechny. rozhodl se, že si udělá výlet do města. Konkrétně někam, kde mají dorty a další sladké věci, čili do cukrárny. Na kraji města je jedna menší cukrárna, kam už moc lidí nechodí, protože ve středu města je spousta hezčích cukráren. Už z dálky viděl svou vysněnou budovu, která pro něj byla rájem na zemi. Rozběhl se a přeskočil plot vedoucí na terasu, kde se usadil k jednomu stolku. Bylo odtud vidět na moře a hlavně na to úžasný molo, kterému se posledních pár dní radši vyhýbal. Objednal si čokoládový dortík. Když mu ho servírka přinesla, tak do něj zabodl vidličku a strčil si ji do pusy. V ústech se mu rozlila blažená chuť čokolády a on si to chtěl za každou cenu vychutnat. Jeho styl vychutnání, ale trval méně jak minutu, protože to do sebe doslova hodil. Objednal si dalších pět kousků, ale tentokrát ovocné dorty od každé příchuti jeden. Zatímco čekal než mu to přinesou se opřel o opěradlo židle a na chvíli zavřel oči. Zničehonic se začal usmívat, protože si představoval, jak bude jíst všechny ty dorty. Dneska měl takový dobrý pocit jako dlouho ne.*